Suchoj

Předběžná studie a nedokončený prototyp bez označení s motorem M-71, založený na Su-6 (únor 1942) předpoklady. 25. února 1942 (podle některých zdrojů až 27. února) představí Suchoj tehdejšímu náčelníku Nil WS P. I. Fjodorovovi předběžnou studii přepadové stíhačky, založené na bitevním letadle Su-6 s motorem M-71F, s nízko položeným samonosným křídlem a pancéřovanou kabinou s odklápěcím krytem. Impulz pro vývoj takto těžce opancéřovaného letadla (pancíř vážil téměř 135 kg a jeho tloušťka se pohybovala mezi 8 až 12 mm) přišel od zkušebního pilota P. M. Stěfanovského. Ten ve své hodnotící zprávě k bitevní verzi doporučil vývoj provedení, vyzbrojeného dvěma 37mm kanóny, schopného zachycovat německé bombardéry Ju-87, Ju-88, He-111 a Fw 200. Předběžná studie však počítala pouze se dvěma 23mm kanóny SVAK nebo VJa (160 nábojů) zamontovanými do křídla a synchronizovaným 12,7mm kulometem UBS na motoru (330 nábojů), přičemž kanóny NS-37 nebo Š-37 by byly mnohem vhodnější. V rámci sekundární podpůrné úlohy mohl letoun nést 200 kg pum nebo šest neřízených raket RS-82 (nebo RS-132). Palivová nádrž byla umístěna v trupu a olejový chladič se nacházel ve střední části křídla. Když nadřízené orgány předběžnou studii prostudovaly, dospěly k názoru, že teoretické výkony stroje jsou pravděpodobně horší Dodatek: Dvoumístná verze, k níž byly u ruském i západním odborném tisku uveřejněny dva druhy plánů, zůstává zahalena tajemstvím. První typ odpovídá „Spárcena jejíž palubě zahynul Stankevič, ten druhý skutečně předvádí dvoumístnou verzi, bezpochyby LaGG-3UTl. Jiné zdroje však hovoří o tom, že byl postaven pouze jediný prototyp a „Stankevič zahynul v něm“. než u Polikarpovova 1-185 s týmž motorem (třebaže to vypadalo, že motor M-71 je pro tuto úlohu jako stvořený) a kadence palby kanónu VJa je na přepadovou stíhačku příliš nízká. Odborníkům se však především zdálo, že stroj je pro zachycování byť i pomalejších nepřátelských letounů příliš masivní. Předběžná studie byla 11. července 1942 A. I. Repinem zamítnuta i navzdory tomu, že se Suchoj již pustil do stavby prototypu. Práce byly ihned zastaveny a celý projekt „pohřben Technické specifikace Rozpětí křídla: 12.11 m Max. rychlost: 602 km/h Délka: 8.85 m ve výšce 6.000 m Plocha křídla: 22,5 m2 Praktický dostup: 8.400 m Hmot. prázdného letounu: 2.967 kg Dolet: 760 km Max. vzletová hmotnost: 3.775 kg

Lavockin

LaGG-3-37,34. série (počátek roku a prosinec 1942) vypadá to, že jej převzal Lavočkin anebo mezi oběma muži došlo alespoň k nějaké formě spolupráce, kterou mohl zprostředkovat Alexejev. Úsek motoru a jeho aerodynamický kryt, umístění vzduchového kanálu ke kompresoru sériově vyráběných „Lavočkinú“ La-5 se totiž velmi podobaly Gor- bunovovu prototypu LaG-5 a toto zvláštní označení se často objevuje i v hlášeních z výroby prvních sérií. Dodatek: Většina dokumentů o přestavbě LaGG-3 na La-5 již Gorbunovůu LaG-5 nezmiňuje. V několika málo zdrojích se však zmínka o Gorbunovově přestavbě objevuje a označení LaG-5 lze nalézt i v řadě dobových dokumentů, včetně výkresů a plánů. Je docela možné, že Lavočkin díky svému vlivu na nejvyšší místa zařídil, aby se na Gorbunovův prototyp v historických zprávách a záznamech o přestavbě stroje LaGG-3 na La-5 jednoduše a prosté „zapomnělo“ a veškeré zásluhy za jeho vývoj si přivlastnila jeho vlastní konstrukční skupina.   Technické specifikace Rozpětí křídia: 9,88 m    Max.rychlost: 560 km/h Délka: 8.82 m    ve výšce 4.100 m Plocha křídla: 17,51 m2    Praktický dostup: 9.000 m Hmot. prázdného letounu: 2.832 kg Dolet: Max. vzletová hmotnost: 3.363 kg Tyto údaje odpovídají strojům LaGG-3-37 z 34. výrobní série. Experiment, při kterém se Gudkov v srpnu 1941 úspěšně pokusil o instalaci kanónu 5K-37, byl po evakuaci závodu na východ převzat Lavočkinem. Zprvu bylo počátkem roku 1942 upraveno dvacet draků LaGG-3 s motory M-105PF. Tyto stíhačky byly pod velením plukovníka F. Sinkarenka s přesvědčivými výsledky vyzkoušeny u 42. IAP na Brjanském frontu, piloti se však domnívali, že dvacet nábojů pro kanón je málo. Tyto stroje pak byly později v září pod označením LaGG-3-37 přemístěny ke 219. IAP (Stalingradský front), kde s nimi letci dosáhli ještě lepších výsledků, přestože letouny musely operovat se stíhacím krytím. V prosinci 1942 byly vyrobeny první série kanónů NS-37 konstruktérů Nudelmana a Suranova. Tyto nedávno oficiálně schválené kanóny byly modernější a lehčí než ŠK-37, jejichž výroba byla kvůli jejich nepříliš velké spolehlivosti zastavena - trpěly častými zádržkami. Novými kanóny pak bylo vybaveno zhruba čtyřicet strojů LaGG-3, které tvořily 34. sérii. Hlaveň NS-37 byla mnohem kratší, takže olejový chladič, požární přepážku ani pilotní kabinu nebylo nutné posunovat dozadu. Nově vyrobené stroje se okamžitě připojovaly ke svým předchůdcům na Stalingradském frontu. Kanóny NS-37 však byla vybavena pouze 34. série (s UBS pod krytem motoru). Dodatek: Většina zdrojů přisuzuje výrobu těchto 20strojů s kanónem SK-37 Gud- kovovi, po experimentech s třemi stejné vybavenými prototypy (viz K-37)

Prototyp LoGG-3 „Spárka" a prototypy LaGG-3UTI (únor 1942) Lavočkin LaGG-3UTI. 14. února 1942 zahynul při zkušebním letu s dvoumístným prototypem založeným na LaGG-3 zkušební pilot J. Stankevič. Tento stroj byl zkonstruován v rámci'vývoje rychlého spojovacího letadla pro nasazení mezi Gorkým a Moskvou, nebyl tedy určen pro výcvik pilotů. Prototyp byl pokřtěn výrazem „Spárka“, který se obvykle překládá jako „tandem“ (v našich podmínkách tím obvykle myslíme dvoumístnou verzi bojového letounu -pozn. překi). Za pilotovu kabinu byla přidána další kabina pro cestujícího, ve které bylo možno přepravovat i náklad. Drak byl bezpochyby vybrán z některé z prostředních výrobních sérií se třemi výfuky po každé straně motoru (u předchozích sérií se jejich počet lišil), se směrovým kormidlem s rohovým odlehčením a sloty na náběžné hraně křídla. Ostruhové kolo bylo zata- hovatelné a kryt kabiny byl prodloužen, aby zakryl i druhou kabinu (není známo, jak se do ní nastupovalo). Program „Spárka“ doplatil na Stankevičovu smrt; nevíme, zda byl konstruován jako jediný exemplář či zda se neuvažovalo o sériové výrobě rychlého frontového spojovacího letadla. Některé dokumenty naznačují, že „Spárka“ byla vyvinuta Gorbunovem, a nikoli Lavoč- kinovou OKB. Další podrobnosti ani údaje nejsou dostupné. Některé současné zdroje uvádějí, že byly vyrobeny dva prototypy dvoumístného cvičného stroje, založeného na LaGG-3 (z prvních výrobních sérií s trubkovými sběrači výfukového potrubí, avšak bez jakéhokoli vyvážení směrovky), které byly pod označením LaGG- 3UTI určeny pro přeškolování a výcvik stíhacích pilotů. První byl zničen při havárii, při níž zahynul jeho pilot Popovič. Co se týká druhého prototypu, nejsou známé žádné další podrobnosti. Z této verze nevzešla žádná výrobní série a první skutečná dvoumístná cvičná verze se objevila až později, s příchodem La-5. Je také možné, že výrazem „Spárka" byl myšlen letoun LaGG-3UTI; v tom případě však havarovaný stroj nemohl zabít stejného pilota!