Beech model 28 Destroyer

Beech model 28 představoval pro tuto firmu neobvyklý projekt. V r. 1943 byly objednány dva exempláře dvoumotorového bojového letounu pod označením XA-38. Model 28 byl velký dolnokřídlý jednoplošník pro tříčlennou posádku, s dvojitými svislými ocasními plochami. Pohon zajišťovaly hvězdico­vé motory Wright R-3350-43. Výzbroj Destroyeru tvořil kanón ráže 75 mm. Beech model 28 Destroyer byl posta­ven pouze ve dvou exemplářích

Technické údaje

  • Typ: dvoumotorový třímístný samonosný bitevní středoplošník
  • Pohonná jednotka: hvězdicové motory Wright R-3350-43 Cyklon o výkonu 1 715 kW
  • Výkony: max. rychlost 605 km/h;
  • Hmotnost: max. vzletová 15 995 kg
  • Rozměry: rozpětí 20,52 m; délka 15,77 m;
Nejcharakterističtějším rysem modelu 28 byl kanón ráže 75 mm umístěný v přídi. Byly vyrobeny pouze dva stroje.

Avions Fairey Fox

Ve Fairey Foxu dostala RAF dvoumíst­ný denní bombardér, který byl rychlejší než soudobé stíhací stroje. O jeho li­cenční výrobu projevili zájem Belgi­čané. Dostal označení Fox IIM a byl po­háněn motorem o výkonu 358 kW. První z 31 strojů byl zařazen do služby u bel­gického vojenského letectva v r. 1933, tj. sedm let poté, co byl tento dvouplošník poprvé použit u RAF. Po zhodnoce­ní všech možností se rozhodla Avions Fairey pokračovat ve vývoji. Výsledkem byl Fox VI poháněný motorem Hispano-Suiza 12Ydrs, který měl v porovná­ní s původním motorem Kestrel výkon vyšší o 80 %. Součástí vylepšení byl mj. i překryt pilotního prostoru a aero­dynamické kryty podvozkových kol. Vzhledem těmto úpravám vzrostla maximální rychlost Foxu VI na 365 km/h. Pro Aéronautique MiHtaire bylo dodáno 94 letounů, celková produkce, do ukon­čení výroby v r. 1939, činila 195 strojů všech verzí.

Verze

Avions Fairey Fox III: sériová verze prototypu Fox II s hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Serval o výkonu 254 kW; byla používána jako průzkumné stíhací letadlo (celkem vyrobeno 12 strojů). Avions Fairey Fox HIC: modifikovaný Fox II s uzavřenými pilotními prostory a poháněný motorem Kestrel V, byl postaven i exemplář s dvojím řízením označený Fox IIICS (vyrobeno 48 strojů). Avions Fairey Fox HIS: cvičná verze s dvojím řízením (vyrobeny 4 exempláře) Avions Fairey Fox V: prototyp Fox VI vyrobený z Fox II výměnou jeho moto­ru za řadový motor Hispano-Suiza 12Ydrs o výkonu 485 kW Avions Fairey Mono Fox VIl: měl být jednomístný stíhací stroj, známý též pod jménem Klokan (kvůli velkému chladiči); maximální rychlost 375 km/h; výzbroj šest kulometů - dva v trupu a po dvou v každé polovině horního křídla. Postaveny pouze dva prototypy. Avions Fairey Fox VlIl: vylepšený Fox VI (vyrobeno 12 strojů) Jednomístná verze stíhacího letadla Mono Fox VII byla v omezeném počtu ve službě ještě v květnu 1940 během německé invaze. Kvůli chladiči dostalo toto letadlo přezdívku Klokan.

Technické údaje

Avions Fairey Fox VI

  • Typ: jednomotorový dvoumístný vzpěrový průzkumný dvouplošník
  • Pohonná jednotka: řadový motor Hispano-Suiza 12Ydrs o výkonu 641 kW
  • Výkony: max. rychlost 365 km/h, stoupání do výšky 6 000 m 8 min. 30 s, dostup 11 200 m, dolet 600 km
  • Hmotnost: max. vzletová 2 245 kg
  • Rozměry: rozpětí 11,58 m, délka 9,17 m, výška 3,35 m,
  • Výzbroj: jeden nebo dva pevné synchronizované kulomety ráže 7,7 mm a jeden pohyblivý kulomet ráže 7,7 mm plus malý náklad pum

Vrtulník Bell model 205

Úspěch vrtulníku Bell UH-1A/B Iroquois podal přesvědčivý důkaz, že zá­kladní návrh tohoto víceúčelového stroje měl jen malé nedostatky. Jak by­lo podrobně uvedeno u modelu 204, byl UH-1 A/B současně vyvíjen pro roz­dílné účely a s různými motory. Začátkem r. 1960 navrhl Bell vylep­šenou verzi modelu 204 s delším tru­pem a zvětšeným prostorem kabiny, který vznikl přesunutím palivových ná­drží. Prostor pojal pilota, 14 osob nebo šest nosítek, či náklad do 1 814 kg. V červenci 1960 US Army objednala u Bella dodávku sedmi nových vrtulníků k provozním zkouškám pod označením YUH-1D. Bell je označil ja­ko Bell model 205. První stroj vzlétl 16. srpna 1961 a výsledkem úspěš­ných zkoušek byla objednávka US Army. První UH-1  byl dodán do Georgie 11th Air Assauit Division ve Fort Benningu 9. srpna 1963. Pohon­nou jednotkou byl turbohřídelový Avco Lycoming T53-L-11 o výkonu 820 kW (1 100 k). Standardní množství paliva o objemu 832 I zvětšovaly dvě vnitřní přídavné nádrže, které celkovou kapa­citu paliva zvětšily na 1 968 I. Násle­dovala výroba velkého počtu UH-1D pro US Army i pro ozbrojené síly jiných států. Dalších 352 strojů bylo vyrobeno v licenci u firmy Dornier v SRN pro Bundeswehr. UH-1D nahradil ve výrobě UH-1H s výkonnějším turbohbdelovým moto­rem Avco Lycoming T53-L-13 o výko­nu 1 044 kW (1 400 k). Dodávky pro US Army začaly v září 1967 a tato varian­ta byla konečnou výrobní verzí. UH-1H se velkém vyráběl pro US Army, devět strojů bylo dodáno do RNZAF, 118 strojů vyrobil v licenci, podepsané v r. 1969, Tchaj-wan pro národní čínskou armádu. Verze UH-1 H zahrnuje CH-118 (původně CUH-1H) vyráběné Bellem pro kanadskou armá­du s první dodávkou deseti letadel 6. března 1968, dále HH-1 H - vrtulník pro záchranné práce. Těch bylo objedná­no 30 pro US Army, dodány byly bě­hem r. 1973. UH-1 D/H plnil v širokém rozsahu po­vinnosti v jihovýchodní Asii a byl vyso­ce hodnocem při plnění bojové služby ve Vietnamu. Sehrál hlavní roli ve vá­lečných operacích v Laosu, Kambodži a v některých vzdálených částech již­ního Vietnamu. Historikové USAF po­ukazují zejména na významné půso­bení vrtulníku UH-1 právě při eva­kuacích z jihovietnamských bojišť. Omezený počet UH-1H s označe­ním EH-1H byl vyroben pro elektro­nický boj. První dodávky těchto strojů byly zahájeny v r. 1981. V rámci pro­gramu US Army pod názvem Stand-Off Target Acquisition System (SOTAS) byly čtyři vrtulníky modifikovány pro vy­hodnocování. Zachycovaly radarové údaje o pohybu na bojišti, vysílaly je dá­le na pozemní stanoviště a poskytova­ly tak informace o taktické situaci. US Army zamýšlí používat UH-1 H až do 21. století pro elektronický boj, eva­kuaci raněných, kladení min, zásobo­vání a přepravu mužstva. K uskuteč­nění tohoto programu je současný UH-1 H dále vyvíjen při zdokonalení vý­konné avioniky a vybavení, které dává stroji potřebné možnosti a prodlužuje jeho životnost. Bell také vyrábí komerční verzi UH-1 H pod označením model 205A-1. Je poháněna turbohřídelovým moto­rem Avco Lycoming T5313B s výko­nem 1 044 kW (1 400 k), sníženým na 932 kW (1 250 k). Kapacita paliva je u modelu 205A-1 8141 s možností zvý­šení na 1 495 I. Vrtulník je určen k širokému použití, a proto byla věnována zvýšená pozornost návrhu interiéru, který by umožňoval rychlou obměnu pro ambulanci, firemní přepravu či jako létající jeřáb. Na palubě může být 14 pasažérů a jeden pilot. Italská Agusta vyrábí v licenci model 205 s označením AB-205A-1. V pod­statě je stejný jako výrobek Bellu. Odběrateli jsou italské vojenské sily a rovněž jiné státy. V Japonsku je ten­to typ veden pod názvem Fuji-Bell model 205A-1.

Technické údaje

Bell model 205/UH-1H

Typ: jednomotorový patnáctimístný vrtulník s jedním nosným rotorem Pohonná jednotka: turbohřídelový Avco Lycoming T53-L-13 o výkonu 1 044 kW Výkony: max. rychlost 204 km/h; dostup 3 840 m; dolet 511 km Hmotnost: prázdná 2 363 kg; max. vzletová 4 309 kg Rozměry: průměr nosného rotoru 14,63 m; průměr vyrovnávacího rotoru 2,59 m; délka trupu s nosným rotorem 17,62 m; výška včetně vyrovnávacího rotoru 4,43 m; plocha disku nosného rotoru 168,06 m2 UH-1H je nejrozšířenějším vrtulníkem v US Army i v jiných armádách. Používá se nejen k výsadkům, ale také jako záchranný, spojovací a k plnění dalších úkolů. Vrtulník 205 má delší kabinu a od modelu 204 se liší dvěma velkými okny ve dveřích kabiny.

Besson LB – létající čluny

Konstruktér Marcel Besson začal vyrá­bět námořní letouny v r. 1915. Ve spo­lupráci s Georgem Lévym vyrobil sérii létajících člunů se třemi křídly. Ozna­čení LB znamenalo společenství Lévy-Besson, vývoj a výroba probíhaly v zá­vodě Hydravions Georges Levallois et Levy. V letech 1917-19 byly zkoušeny tři různé typy, všechny poháněné tlačnou vrtulí. První byl jednomístný stíhací le­toun s motorem Hispano-Suiza o vý­konu 134 kW (180 k). Třímístný hlíd­kový letoun s velkým doletem měl dvě horní křídla stejného rozpětí a spodní bylo kratší. Poháněl jej motor Renault o výkonu 336 kW (450 k). Třetí proto­typ byl jediný, od něhož byla vyrobena série 12 strojů. Byl to pobřežní hlídko­vý letoun poháněný motorem Renault. Měl tříčlennou posádku se střeleckým stanovištěm v přídi trupu. Horní a spod­ní křídla měla stejné rozpětí, zatímco střední bylo kratší.

Technické údaje

Besson LB: jednomotorový třímístný vzpěrový námořní pozorovací trojplošník Pohonná jednotka: řadový motor Renault 12Fe o výkonu 224 kW Výkony: max. rychlost 170 km/h, stoupání do výšky 1 000 m za 4 min., dolet 500 km Hmotnost: prázdná 840 kg; vzletová 1 570 kg. Rozměry: rozpětí 13 m; délka 9 m; výška 3,2 m; plocha křídel 47 m2 Výzbroj: pohyblivý kulomet ráže 7,7 mm, držáky pro dvě pumy o hmotnosti 50 kg Besson LB: jednomotorový třímístný vzpěrový námořní bombardovací trojplošník Pohonná jednotka: řadový motor Renault o výkonu 336 kW Výkony: max. rychlost 150 km/h ve výšce 1 500 m Hmotnost: prázdná 2 500 kg; max. vzletová 4 400 kg Rozměry: rozpětí 21 m; délka 16,5 m; výška 4,8 m; plocha křídel 100 m2 Výzbroj: dva kulomety ráže 7,7 mm, pumy do 400 kg Besson LB, pobřežní hlídkový člun, byl vyráběn jen v malém počtu. Jeho konstrukce byla zastaralá ještě před zavedením do služby.

Besson MB-410 a MB-411

Besson MB-410-01 poprvé vzlétl na podzim r. 1932. Byl vyvinut Marcelem Bessonem z typu MB-35 a navržen tak, aby jej bylo možné rychle složit i rozlo­žit. Byl poháněn hvězdicovým moto­rem Salmson o výkonu 101 kW(135k), měl jeden velký hlavní plovák a další dva menší, stabilizující, na konci křídla. Zkoušky probíhaly v r. 1933, avšak pro­totyp byl po kolizi zcela zničen. Navzdory tomu narůstal o tento typ zájem, zejména jako o palubní letoun velkých útočných ponorek stavěných v té době ve Francii. Besson MB.411 byl vyroben ve dvou exemplářích v le­tech 1935-36. První vzlétl v červnu 1935 a lišil se od MB-410 výkonnějším motorem Salmson a přestavěnými ocasními plochami se dvěma přídav­nými svislými ploškami. Jiná zlepšení byla provedena na stabilizačních plo­vácích. První MB-411 se nalodil na Surcouf v září 1935 a v červnu 1940 stále ještě byl na palubě lodě. Uskutečnil několik letů na pobřeží  jižního  Devonu a Dorsetu, kde měl několik střetů s po­zorovacími letadly. Nakonec byl po­škozen při kolizi a ponorku již neprovázel. Její plavba skončila 18. února 1942 tragédií, když byla v šeru přepa­dena americkým stíhacím letounem. Plány, podle nichž měl MB-411 sloužit na britské obchodní lodi, se neusku­tečnily. Další osud letounu není znám.

Technické údaje

Besson MB-411

  • Typ: jednomotorový dvoumístný samonosný palubní dolnoplošník
  • Pohonná jednotka: hvězdicový motor Salmson 9Nd o výkonu 130 kW
  • Výkony: max. rychlost 190 km/h; dostup 5 000 m; dolet 400 km
  • Hmotnost: prázdná 760 kg; max. vzletová 1 140 kg
  • Rozměry: rozpětí 12 m; délka 8,25 m; výška 2,85 m; plocha křídla 22 m2
Maličký hydroplán Besson MB-411 byl určen k doprovodu ponorky Surcouf. Mohl být vybaven dvojicí otočných kanónů ráže 203 mm vy­bavených „okem", které umožňova­ lo rozšířit vyhledávání na horizontu.

Avro 621 Tutor/Sea Tutor

Začátkem 30. let se ukazovala nut­nost nahradit cvičné letadlo pro zá­kladní výcvik pilotů RAF Avro 504N no­vým typem. Je logické, že se jeho ná­stupcem stal Avro 621, později nazvaný Tutor. Vznikl v r. 1929 v konstrukční kance­láři Roye Chadwicka a vyznačoval se drakem zhotoveným ze svařovaných ocelových trubek, potažených plátnem. Prototyp s civilní registrací, poháněný hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Mongoose IIIA s výkonem 116 kW, byl v prosinci 1929 odeslán k porovná­vacím zkouškám do Aircraft and Armaven Experimental  Establishment v Martlesham Heath. Veřejnosti se po­prvé představil na výstavě nových typů letadel RAF (New Types Park) 28. červ­na 1930 v Hendonu. Následovaly provozní porovnávací zkoušky s dalšími typy, po nichž byl Tu­tor vybrán k použití u RAF. Následovala zkušební objednávka 21 Tutorů podle dodání 3/30, poháněných pětiválcovým motorem Mongoose. Na rozdíl od nekapotovaných motorů Mongoose, které pohánély první letadla, byly vlastně všechny následující sériové stroje poháněny motory Armstrong Siddeley Lynx P/C o výkonu 179 kW, zakryté širokým prstencem Townend. Bylo vyrobeno i několik civilních 621 a další, které byly určeny pro službu u vojenských letectev cizích států. Tři byly dodány irskému letectvu, sedm vo­jenskému letectvu Kanady, dva pro vojenské letectvo Jižní Afriky, 30 pro vojenské letectvo Řecka, tři pro dánské. Nejvétší objednávky však přišly od RAF. které si objednalo 394 Tutorů z celkově vyrobených 795. Výroba byla ukončena v květnu 1936. Většina Tutorů byla vyrobena podle technických pod­mínek 18/31 . Podle technických podmí­nek 26/34 byla zahájena výroba plová­kové verze známé jako Sea Tutor. Tyto stroje byly dodány v letech 1934-36 ke zkouškám na vodě ve Felixstowe a po­užívaly se rovněž v Seaplane Training School v Calshotu. V r. 1938 byly Sea Tutory vyřazeny ze služby. Podávky Tutorů standardního prove­dení pro RAF byly zahájeny v r. 1933 do­dávkou pro Central Flying School, do­dávky dalších strojů byly určeny pro RAF College v Cranwellu, k 5. Flying Training School v Sealandu a k 5. Flying Training School v Granthamu. Tutory byly po přestěhování do leteckých škol, kde nahradily Avro 504 a staly se tak je­jich standardním vybavením, dodány univrzitním leteckým útvarům a k letkám Auxiliary Air Porce (pomocných le­teckých sil). Vynikající ovladatelnost Tutora z něj učinila ideální akrobatický letoun. V této roli se Tutory CFS poprvé představily na leteckém dnu RAF, pořádaném 26. červ­na 1936 v Hendonu, s  horními křídly po­malovanými bílými a rudými barvami, symbolizujícími východ slunce. Avro dostalo povolení k licenční výro­bě Tutorů v Jižní Africe, kde jich bylo vy­robeno 57. S nastupujícím přezbrojováním stíha­cích útvarů RAF na stíhačky Hurriccane a Spitfire, začalo RAF dávat přednost při výcviku jednoplošníkům. Tutory byly proto nahrazeny dolnoplošníky Miles Magister.

Verze

Avro 621 Tutor II: jediný stroj s upraveným systémem vzpěr P.W.S.18: polské označení pro 40 licenčně vyrobených Tutorů. Tutory sloužily u RAF jako cvičné stroje do doby, než přišly jednoplošníky Miles Magister. Do služby bylo zařazeno 380 Tutorů, většina z nich byla poháněna kapotovaným hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Lynx IVC.

Technické údaje

  • Typ: jednomotorový dvoumístný dvouplošník pro základní výcvik
  • Pohonná jednotka: hvězdicový motor Armstrong Siddeley Lynx IVC o výkonu 179 kW
  • Výkony: max. rychlost 196 km/h; cestovní rychlost 169 km/h; dostup 4 940 m; dolet 402 km
  • Hmotnost: prázdná 839 kg; max. vzletová 1 115 kg
  • Rozměry: rozpětí 10,36 m; délka 8,08 m; výška 2,92 m; plocha křídel 27,96 m2
  • Výzbroj: žádná